Stavovské povstání a defenestrace

Týden po Ferdinandově zvolení uherským králem se v Čechách schyluje k rebelii protestantských stavů. Podle některých se mělo jednat o spontánní akci, Dušan Uhlíř k tomu však poznamenává: … nebyla vůbec spontánní akcí. Byla předem připravena a promyšlena. Do čela stavovské opozice se postavil hrabě Jindřich Matyáš Thurn,  radikální protestant, který požadoval sesazení Habsburků ještě před volbou krále Ferdinanda II. Hrabě Thurn chtěl vyvolat roztržku s Vídní. Pro svůj plán získal několik dalších protestantských šlechticů, např. Alberta Smiřického, hraběte Šlika, Václava z Roupova a další. K otevřenému povstání proti císařské moci došlo 23. května roku 1618.

Celá akce byla výsledkem protestantského sjezdu českých stavů, kde se mj. projednávala otázka Rudolfova majestátu. Dalším tématem, které se horlivě diskutovalo na probíhajícím sněmu, byla otázka uzavření dvou protestantských kostelů – v Broumově a v Hrobech. Bylo rozhodnuto, že dojde k akci, která má v českých dějinách své pevné místo a jakousi tradici – k defenestraci. Stavové v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem a hrabětem Šlikem vnikají ráno 23. května 1618 do Starého královského paláce, konkrétně do kanceláří místodržících Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic. Oba místodržící byli českými stavovskými předáky považováni za strůjce potlačování náboženských svobod v Broumově a Hrobech. Avšak v kanceláři se nenacházeli sami. Kromě nich celému „divadlu“ přihlížel ještě Adam ze Šternberka a Děpolt Matouš z Lobkovic. Těch se ale defenestrace samotná příliš nedotkla.

K hlavním aktérům, kteří vedli s místodržícími Slavatou a Martinicem inscenované soudní líčení, patřili kromě hraběte Thurna také Václav z Roupova, Albrecht Jan Smiřický, Linhart Colonna z Felsu, Václav Budovec z Budova, Vilém z Lobkovic, nebo také Jáchym Ondřej Šlik. Během inscenovaného soudního líčení jsou po výměně názorů místodržící Slavata a Martinic odsouzeni jako nepřátelé vlasti.

Jako prvního se stavové chopili Bořity z Martinic a vyhodili jej z okna české kanceláře do hradního příkopu. Po něm následoval Vilém Slavata. Slavatova defenestrace se však ukázala obtížnější než jeho předchůdce. Na rozdíl od Martinice se Slavata aktivně bránil a ve snaze zachránit svůj život se držel okenní římsy. To však nevydržel dlouho a v hradním příkopu skončil také. A protože se písař Filip Fabricius svých nadřízených až příliš zastával, byl z okna kanceláře vyhozen také. Všichni tři defenestrovaní pád přežili. Signál, který tímto činem čeští stavové dali císaři, byl jasný. Přichází otevřená vzpoura českých stavů a rebelie proti habsburskému panovníkovi.

Zprávy o pražské defenestraci se šířily nejen v české kotlině, ale i po Evropě velmi rychle. Vzpoura v Čechách byla dovršena tím, že vládu nad zemí převzalo tzv. direktorium. V direktoriu zasedalo po deseti zástupcích panského stavu, měst a stavu rytířského. Celkem tedy zemi vládlo třicet direktorů a v jejich čele stál Václav Vilém z Roupova. Významnou osobností se v rámci direktoria stal hrabě Jáchym Ondřej Šlik, který byl mluvčím panského stavu a zároveň podnikal důležité diplomatické cesty do zahraničí. V čele direktoria se naopak neobjevil Jindřich Matyáš Thurn. Ten byl direktoriem ustanoven jako generálporučík a jmenován vrchním velitelem vznikajícího vojska. Jeho nejvýznamnějším vojevůdcem se stal Linhart Colona z Felsu, který jako polní maršálek velel jezdectvu.

Zpracovali:
Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.
Mgr. Pavel Hofrajter