Co předcházelo bitvě

České země se během 15. a 16. století staly z náboženského hlediska pozoruhodnou a evropsky mimořádnou oblastí – navzdory konfesně rozdělené společnosti zde vládl klid a mírové soužití. Husitské války těmto zemím přidaly kališnictví (utrakvismus), doba poděbradská Jednotu bratrskou a německá reformace luterány a kalvíny, zvláště v pohraničí. O různých více či méně tolerovaných sektách (mj. novokřtěncích) ani nemluvě. Roku 1526 na český trůn sice nastoupili Habsburkové, kteří jednostranně podporovali katolickou víru a přivedli do Čech na pomoc s rekatolizací jezuity, přesto žádné zásadní kroky k utlačování jinověrců nepodnikli. Českým nekatolíkům se tak na císaři Maxmiliánovi II. podařilo vynutit si zatím alespoň ústní vyznání České konfese (1575) a na jeho synovi, Rudolfovi II., za pomoc a podporu v zápase o udržení trůnu proti bratru Matyášovi proslulý Majestát na náboženskou svobodu (1609). V té době už se ovšem politické a náboženské poměry v zemi vyostřovaly, k čemuž nemalou měrou přispěli papežští a španělští vyslanci, stejně jako nová generace bojovně naladěné katolické šlechty v čele s nejvyšším českým kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Jeho manželka Polyxena, rozená z Pernštejna, prorokovala, že si obě strany brzy vzájemně vjedou do vlasů. Nemýlila se.

Jako velmi problematické se ukázaly ty články Rudolfova majestátu, které se týkaly práva měst stavět si vlastní evangelické kostely a otvírat nekatolické školy. Jaksi se totiž zapomnělo vyřešit otázku měst ležících na církevních a také komorních panstvích. Taková města si pak Majestát vykládala po svém – jako komorní Nové Strašecí, kam si navzdory přání pražského arcibiskupa místní instalovali faráře dle vlastního výběru, jako arcibiskupský Hrob, který se prohlašoval za královské město a vybudoval si dokonce nový protestantský chrám, nebo jako východočeský Broumov, jehož na suknu zbohatlí a emancipovaní luterští měšťané nehodlali akceptovat rekatolizační snahy své benediktinské vrchnosti. Situace současně vřela napříč Evropou, především v sousední Říši. Protestanté si na svou obranu utvořili spolek zvaný Unie a do čela si zvolili falckého kurfiřta Fridricha IV. Katolíci kontrovali Ligou, v níž prim sehrával vévoda Maxmilián Bavorský, Fridrichův příbuzný, ovšem jeho zavilý nepřítel. Boj Broumovských a Hrobských o vlastní kostely se opakovaně dostal na jednání českého sněmu coby příklad domnělého utlačování domácích evangelíků. Z přísně právního hlediska však byla pravda skutečně na straně jejich vrchnosti, což potvrdil i císař Matyáš. Kostel v Hrobu ozbrojená arcibiskupská chasa koncem roku 1617 zbořila, naproti tomu Broumovští svůj svatostánek tváří v tvář císařské komisi a jejím pomocníkům, kteří se pokusili kostel uzavřít, ubránili. Chrám byl uzavřen až po bělohorských událostech.

Současně se závěrečným jednáním o tyto kostely došlo také k jednání o přijetí nového českého krále. Rudolf II., zprofanovaný domluveným útokem pasovských vojsk na Čechy (1611), při němž byla dobyta i Praha, zemřel bez trůnu a bez potomků v ústraní svých hradních sbírek. Bezdětný byl však i jeho vládychtivý mladší bratr Matyáš. Ke slovu se tak měla dostat vedlejší habsburská větev, štýrská linie, reprezentovaná arcivévodou Ferdinandem. Pro většinu českých stavů šlo o osobu mírně řečeno diskutabilní, protože jeho bigotní katolictví a útlak nekatolíků v zemích, jimž vládl, byly dobře známy. Přesto jeho volba v roce 1617 proběhla hladce – ozvali se jen někteří zástupci měst a ze šlechty, která rozhodla, toliko Jindřich Matyáš z Thurnu a Linhart Colonna z Felsu. První uvedený za to obratem přišel o lukrativní zemský úřad, ačkoli byl „odškodněn“ místem hierarchicky vyšším, jenže mnohem hůře placeným. Kostky byly vrženy.

Zpracovali:
Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.
Mgr. Pavel Hofrajter