Popis bitvy

České vojsko sestávalo ze tří hlavních celků. Nejsilnější a nejlépe vybavená byla armáda knížete z Anhaltu. Druhou hlavní silou byly jednotky moravsko-slezské, pod vrchním velením Jindřicha Šlika a Ladislava Velena ze Žerotína. Třetí částí byli síly hraběte z Mansfeldu, ale přítomné na Bílé hoře byly pouze z části (pěchota plukovníka Frencka) a na pomoc stavovskému vojsku spěchaly spojené anglo-skotské oddíly plukovníka Graye. Celkový počet mužů, bojujících na straně českých stavů se u různých autorů mírně odlišují, nicméně se většina z nich přiklání k počtu, který uvádí i D. Uhlíř – tedy k 21 tisícům. Z celkového počtu byly při nejmenším dvě třetiny vojáků verbovány v zahraničí.

Proti českým protestantům se postupně shromáždily jednotky Katolické ligy i jednotky císařské. Vrchní velení připadalo na hraběte Tillyho a Maxmiliána Bavorského. O síle spojené císařsko-ligistické armády panují ještě větší dohady. O. Chaline ve své Bílé hoře uvádí, že se na straně Katolické ligy mohlo do bitvy zapojit na 16 tisíc mužů, D. Uhlíř pak uvádí počet mezi 12 a 13 tisíci. Uhlíř dále vypočítává i sílu císařských a končí na počtu zhruba 14 tisíc. Celkový počet mužů, bojujících proti českým stavům na Bílé hoře tak byl mezi 26 a 28 tisíci.

Byť české armády zaujímaly velmi výhodné postavení, čeští velitelé nedokázali tuto výhodu obrátit ve svůj prospěch. Nepřísluší nám komentovat jejich jednotlivá rozhodnutí, nicméně nejednotnost ve velení, o které se v této práci hovořilo již dříve, vzájemná nesnášenlivost mezi nejvyššími veliteli české stavovské armády a nejasně vymezené kompetence ve velení a ve vrchním velitelském štábu zapříčinily porážku českého stavovského vojska na Bílé hoře. Považte, jak komplikovaná byla situace ve stavovském vojsku. Generalissimem byl jmenován Kristián starší kníže z Anhaltu, vrchním velitelem dělostřelců Petr Arnošt II. hrabě Mansfeld, generálem jezdectva Jindřich Matyáš hrabě Thurn, generál-poručíkem Jiří Fridrich von Hohenlohe, který byl zároveň polním maršálem (společně s Linhartem Colonnou z Felsu) a zasedal ve válečné radě, ve které dále zasedali Kašpar Kaplíř ze Sulevic, plukovník von Hofkirchen, dále rakouský šlechtic von Tschernembl.

To na straně ligisticko-císařské armády byly kompetence ve velení jasně vymezeny. Hlavní slovo v protičeském tažení měl Maxmilián Bavorský, polním vrchním velitelem byl v ligistickém vojsku hrabě Tilly a u císařských hrabě Buquoy.

Na Bílou horu dorazily ligistické a císařské oddíly od Rakovníka v ranních hodinách 8. listopadu, ty císařské o něco později. Přesto se již večer předchozího dne dostal jeden z císařských oddílů, mimochodem vedený plukovníkem Gauchierem, který měl jen o rok později utrpět tvrdou porážku od Jana Jiřího Krnovského u Nového Jičína, do boje s uherskými spojenci českých stavů. Samotné stavovské vojsko se na místo chystané bitvy přesunulo již kolem půlnoci, a ačkoli bylo méně početné než nepřítel, mělo jasnou výhodu lepšího postavení. Nepřítel, pokud by se rozhodl pro bitvu, musel útočit do prudkého svahu, který se tu zvedá od Litovického potoka. Císařští a ligističtí generálové útok opravdu dlouho diskutovali a jejich shoda v tomto směru vůbec nebyla jednoznačná, některým se zdála být akce příliš riskantní. Neměli bychom proto podceňovat tehdejší roli dominikánského mnicha, který za pomoci stavy zhanobeného mariánského obrazu rozněcoval bojové pohnutí velících důstojníků i prostého mužstva. O svedení bitvy bylo rozhodnuto.

Někdy nedlouho před polednem na stavovské postavení, využívající šachovnicové šikování nizozemského typu (na rozdíl od španělských tercií jejich protivníků), zaútočily první jednotky císařské jízdy. Nijak zářně neuspěly a musely couvnout zpět, se stavovskými v patách. Stavovským se ale při postupu stalo něco podobného, takže se museli zastavit. Nato přišla nová vlna císařského útoku, který už se stavům, přes úpornou snahu Anhaltovy pěchoty, odrazit nepodařilo. Levé stavovské křídlo se zhroutilo a přestalo prakticky existovat, prchající vojáci byli pronásledováni a pobíjeni císařskými. Poslední stavovskou nadějí se stal smělý protiútok mladého prince Kristiána II. z Anhaltu, jenž pronikl hluboko do nepřátelského postavení, ukořistil několik standart a zajal jednoho z vysokých císařských důstojníků. Postřeleného Buquoye, který na Bílé hoře kvůli zranění nevelel, dokonce na krátkou chvíli donutil vsednout na koně a čelit hrozícímu nebezpečí. Než však mohl Anhalt ml. dostat nezbytné pěší posily od otce a od vrchního stavovského velitele Jiřího Fridricha z Hohenlohe, byl obklíčen a zajat.

Statečně si vedl také mladý Thurnův syn František Bernard (následně velitel Kladska, poslední stavovské výspy) a pluk Moravany najatých žoldnéřů pod velením Jindřicha Šlika. Byť není pravdou, že u zdi obory letohrádku vykrvácel do posledního muže. Šlik byl zajat a od příštího roku již sloužil v císařských barvách. Stavovské zálohy, umístěné do obory, do bojů vůbec nezasáhly, ať už byl důvod jakýkoli. Po necelých dvou hodinách bylo dobojováno, na bojišti, opanovaném ligistickými a císařskými, zůstali ležet mrtví a ranění. Jejich počty dnes už můžeme pouze odhadovat, není však sporu, že u stavovských jich bylo výrazně více, možná až kolem pěti tisíc, zatímco ztráty jejich protivníků asi nebyly ani poloviční.  

Poražení se snažili zachránit se v Praze, v ústrety jim vyjel i král Fridrich Falcký, jenž se tak na pražských hradbách stal očitým svědkem samotného závěru bitvy. Přesvědčit zmatené a vyplašené muže k dalšímu boji a obraně hlavního města se nepodařilo ani jemu. V noci zasedl nejbližší králův poradní sbor, složený zvláště z mužů, kteří ještě před několika hodinami veleli na Bílé hoře. Rokovalo se, zda Prahu bránit nebo ji opustit a další boj zformovat zpoza českých hranic. Druhá varianta zvítězila – Fridrich Falcký se svým doprovodem českou metropoli nazítří opustil a ta obratem kapitulovala do rukou velitelů císařsko-ligistické armády.

Zpracovali:
Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.
Mgr. Pavel Hofrajter