Kdo byl kdo

Osobnosti císařsko – ligistické armády

FERDINAND II. HABSBURSKÝ, (1578-1637)

Ferdinand II. Štýrský (1578–1637) – Syn arcivévody Karla II. Štýrského, nejmladšího mužského potomka císaře Ferdinanda I., bratranec císařů Rudolfa II. a Matyáše. Při jejich bezdětnosti od roku 1617 volený český král, od roku 1619 císař. Pro své bigotní katolictví a kvůli předešlé násilné rekatolizaci v jím ovládaných zemích se stal pro české evangelické stavy nepřijatelným a roku 1619 byl z trůnu sesazen. Vzbouřené stavy však díky bavorské a španělské pomoci porazil a koncem roku 1620 se znovu ujal vlády. S rebely se tvrdě vypořádal, 27 jich nechal popravit, stovkám dalších zkonfiskoval majetek nebo jeho část. Od roku 1622 systematicky prováděl rekatolizaci rovněž v českých zemích, roku 1627 stál za vydáním Obnoveného zřízení zemského, které Čechy ukotvilo jako dědičnou monarchii s němčinou coby úředním jazykem a katolictvím coby jediným povoleným náboženstvím. Po vítězstvích Ferdinandova vojevůdce Albrechta z Valdštejna nad německými protestanty a nad Dány vydal kontroverzní restituční edikt (1629), který vyvolal další pokračování třicetileté války a zásah Švédska. V roce 1634 nechal kvůli údajné zradě odstranit Valdštejna.      

VÉVODA MAXMILIÁN I. BAVORSKÝ, (1573-1651)

Dlouholetý bavorský vévoda (od roku 1597 do smrti), strůjce bavorského politického rozkvětu, zakladatel a předák katolické Ligy. Ještě před třicetiletou válkou nechvalně proslulý vojenským zásahem vůči říšskému městu Donauwörth, který inicioval vznik protestantské Unie proti katolické rozpínavosti. Za války věrný spojenec císařů Ferdinanda II. i jeho syna Ferdinanda III., ačkoli roku 1647 se cítil nucen uzavřít separátní mír se Švédy. Zanedlouho se ale po bok Habsburků zase vrátil. Na úkor svého nenáviděného příbuzného Fridricha V. Falckého získal po jeho naprosté porážce kurfiřtskou hodnost a k Bavorsku připojil Horní Falc. Byl velkým odpůrcem Albrechta z Valdštejna a stál za jeho odvoláním v roce 1630 z čela císařské armády. V bitvě na Bílé hoře rozhodující měrou přispěl k vítězství habsburských barev. 

KAREL BONAVENTUM DE LONGUEVAL HRABĚ BUQUOY, BARON DE VAUX, (1571-1621)

Válečník francouzsko-valonského původu se zkušenostmi z nizozemských bojišť, hned od roku 1618 vrchní velitel císařsko-habsburských vojsk. Po odražení u Čáslavi při pokusu proniknout k Praze a po porážce u Lomnice (oboje 1618) se mu v červnu 1619 podařilo porazit Petra Arnošta II. z Mansfeldu v bitvě u Záblatí, po níž vyplenil značnou část jižních Čech. V listopadu 1620 dospěl až na bělohorské bojiště, kde ale kvůli choulostivému zranění nemohl osobně velet. Patřil k prvním odměněným z pobělohorských českých konfiskátů, získal mj. Nové Hrady, Rožmberk či Libějovice. Po Bílé hoře bojoval v Uhrách proti sedmihradským povstalcům, osudným se mu stal střet u Nových Zámků. Buquoy byl při něm zajat a svou nepřátelskou stráží zavražděn ve chvíli, kdy hrozilo, že mohl být osvobozen. 

JAN TSERKLAES HRABĚ TILLY, (1559-1632)

Ligistický generál vlámského původu, který prošel španělskými službami a bojoval proti Nizozemcům i proti Turkům. Po vzniku Ligy přešel jako vrchní velitel pod prapory Maxmiliána I. Bavorského a bojoval ve válce české a falcké. Společně s Buquoyem zvítězil nad českými stavy a jejich spojenci na Bílé hoře, o dva roky později (1622) dobyl sídelní město Fridricha Falckého Heidelberg. Úspěšný byl též za války s Dány, když porazil dánského krále Kristiána IV. v bitvě u Lutteru (1626) a dalšími úspěchy přispěl k jeho pacifikaci při lübeckém míru (1629). Švédské invazi ale čelit nedokázal, prohrál rozhodující bitvu u Breitenfeldu (1631). O několik měsíců dříve velel obléhání Magdeburku, které se zvrtlo v nejkrvavější epizodu třicetileté války: kvetoucí německé město tehdy bylo vyvražděno a vypáleno, oběti se počítaly snad na desetitisíce. Na jaře 1632 utrpěl Tilly smrtelné zranění v bitvě se Švédy u Rainu na Lechu, zemřel v Ingolstadtu a místo posledního odpočinku nalezl v nejproslulejším bavorském poutním místě Altöttingu.

GOTTFRIED JINDŘICH HRABĚ VON PAPPENHEIM, (1594-1632)

Habsburský polní maršál sloužící ve vojsku Svaté říše římské a jako velitel jízdních oddílů ve vojsku katolické Ligy. Původně se přikláněl k protestantství, ale po svém návratu do Říše roku 1614 přestoupil na katolickou víru a byl jmenován říšským radou. Podílel se na tažení polského krále Zikmunda do Ruska.
Po návratu z ruských bojišť vstoupil do služeb Maxmiliána Bavorského a v hodnosti podplukovníka pluku kyrysníků vtáhl do Čech, kde se zásadní měrou podílel na bitvě na Bílé hoře. Po této bitvě byl povýšen do hraběcího stavu a nadále se účastnil bojů třicetileté války.
Osudnou se mu stala nerozhodná bitva u Lützenu roku 1632. Zde bojoval pod velením Albrechta z Valdštejna a zemřel na následky zranění způsobeného dělovou koulí.

ALBRECHT VÁCLAV EUSEBIUS Z VALDŠTEJNA, (1584-1634)

Byl jedním z nejvýznamnějších českých vojevůdců. Během třicetileté války byl nejvyšším vojenským velitelem císařských vojsk. Značně zbohatl nákupem konfiskovaného majetku po staroměstské exekuci a také ražením tzv. dlouhé mince. Ve 20. letech 17. století bylo Valdštejnovo frýdlantské panství povýšeno na vévodství, a tak i Albrecht získává titul vévody. Po velkých úspěších vojenských, politických i hospodářských se Albrecht dostal do pozice, kdy byla jeho věrnost zpochybňována. Zda se někteří z Valdštejnových odpůrců u dvora obávali jeho velké moci, nebo byly důvody jeho odstranění jiné, se těžko dozvíme. Albrecht z Valdštejna byl zabit v Chebu, v Pachelbelovském domě rukou setníka Waltera Deverouxe.

 

Osobnosti na České straně

FRIEDRICH V. FALCKÝ, (1596-1632)

Zvaný Zimní král – syn falckého kurfiřta Fridricha IV. Falckého, zakladatele protestantské Unie, a nizozemské princezny z rodu Oranžských. Po otcově předčasné smrti roku 1610 se stal falckým kurfiřtem, o tři roky později se oženil s Alžbětou Stuartovnou, dcerou anglického krále Jakuba I. Po sesazení Ferdinanda Štýrského z trůnu byl v srpnu 1619 zvolen stavy českým králem, když porazil své soupeře Jana Jiřího I. Saského a Karla Emanuela Savojského. V Praze se mu narodil syn Ruprecht, později významný royalistický vojvůdce v anglické občanské válce. Po Bílé hoře musel Fridrich z Čech uprchnout. Neubránil ani Horní a Dolní Falc, po pádu hlavního města Heidelbergu dožil v Nizozemí. Horní Falc byla připojena k Bavorsku, kurfiřtský titul ztracen ve prospěch bavorského vévody. K restituci Dolní (Rýnské) Falce a kurfiřtské hodnosti došlo až při vestfálském míru pro Fridrichovy potomky.     

KRISTIÁN STARŠÍ Z ANHALTU, (1568-1630)

Kníže, diplomat a vojevůdce, kalvínský vládce vévodství anhaltsko-bernburského, od poloviny 90. let 16. století místodržící v Horní Falci a přední dvořan kurfiřta Fridricha IV. Falckého (otce „Zimního krále“). Úzké kontakty jej pojily také s Petrem Vokem z Rožmberka, s nímž sdílel četné politické názory a vedl rozsáhlou korespondenci. Po vzniku protestantské Unie její významný předák, čelný diplomat, ale i vojevůdce, který vojensky zasáhl do sporu o julišsko-klévské dědictví. Od roku 1619 byl vrchním velitelem Fridricha Falckého a z této pozice také (neúspěšně) velel v bitvě na Bílé hoře. Ve stejné bitvě se vyznamenal jeho syn Kristián II. z Anhaltu. Po porážce rebelie se Anhalt s císařem usmířil a zemřel, politicky již neangažován, na svém panství. 

 FRIDRICH HRABĚ VON HOHENLOHE, (1569-1645)

Německý a později českých šlechtic Jiří Fridrich von Hohenlohe (též hrabě z Hollachu) byl jedním z vrchních vojenských velitelů českého stavovského vojska. Po studiích působil v armádě francouzského krále Jindřicha IV. v bojích proti Katolické lize (neplést s katolickou Ligou založenou Maxmiliánem Bavorským). Další vojenské zkušenosti čerpal na bojištích v Uhrách, kde nejprve bojoval proti Turkům, později zde již jako císařský generál vachmistr (generál strážmistr) potlačil vzpouru.
Roku 1618 se zapojil do českého stavovského povstání a jako zkušený vojenský velitel byl jmenován do hodnosti generállajtnanta (společně s Jindřichem Matyášem Thurnem). Hollachovi ambice se však ukázaly jako větší než jeho zkušenosti a reálné dovednosti. Navíc jeho povýšenecká povaha dala za dost i jeho vztahu s hrabětem Thurnem a hrabětem Mansfeldem. Jejich vzájemná řevnivost byla jistě jednou z příčin nefunkčnosti stavovského velení (viz bitva u Záblatí, Hollachovo obléhání Českých Budějovic, apod.).
V bitvě na Bílé hoře velel jezdeckých oddílům. Po bitvě nad ním byla – podobně jako nad dalšími vrchními vojenskými veliteli, kteří uprchli, vydána říšská klatba. Během osobních konzultací s císařem, se Jiří Fridrich od svých přestupků osvobodil a zemřel v ústraní v požehnaném věku 75 let.

PETR ARNOŠT HRABĚ Z MANSFELDU, (1580-1627)

Hrabě z Mansfeldu patřil k nejznámějším a nejschopnějším vojenským velitelům třicetileté války, zejména její první fáze – války české. Sloužil celý život jako profesionální voják a dozajista patřil k těm nejlepším stratégům, kterého měl český král Fridrich Falcký k dispozici.
Své vojenské zkušenosti čerpal nejprve na bojištích v Uhersku, kde sloužil v císařské armádě císaře Matyáše. Poté se účastnil obléhání nizozemského Ostende, kde stál po boku španělského vynikajícího stratéga Ambrosia Spinoliho. Ještě v roce 1609 zasáhl do bojů o dědictví julišsko-clevské ve vojsku pasovského biskupa arcivévody Leopolda a podobně jako Jindřich Matyáš hrabě Thurn se tak dostal do prvních kontaktů s českým prostředím. Následujícího roku již Mansfeld změnil tábor a přidal se na strnu Protestantské unie.
V roce 1618 byl Petr Arnošt Mansfeld vyslán v čele 2.000 mužů vévodou Karlem Emanuelem Savojských na podporu českých stavů. Mimo jiné pak měl za osobu savojského vévody u českého direktoria vést diplomatická jednání ohledně Karlovi kandidatury na český královský trůn.
Patřil k nejúspěšnějším velitelům stavovského vojska – podařilo se mu dobýt Plzeň a svými mnohými výpady vázal v prostoru jižních Čech císařské vojsko. V roce 1619 byl poražen v bitvě u jihočeského Záblatí Karlem Buquoyem (zde se projevila osobní zášť hraběte von Hohenlohe, který Mansfeldovi neposlal žádný podpůrný oddíl a dál nečině ležel u Českých Budějovic). V říjnu roku 1620 vedl jednání s Maxmilánem Bavorským o své kapitulaci – podmínky však stanovil takřka nesplnitelné, až nakonec přislíbil svoji neutralitu v případné rozhodující bitvě mezi císařsko-ligistickými a stavovskými jednotkami. Do bitvy na Bílé hoře se tudíž nezapojil, zůstal se svým vojskem v Plzni.
Po odchodu Fridricha Falského z Čech zůstal Mansfeld v jeho služnách a úspěšně odolával útokům hraběte Tilliho na Horní Falc. Již ve službách dánského krále Kristiána Brunšvického se dále zapojoval do bitev třicetileté války a hlavním protivníkem se mu na válečném poli stal císařský velitel Albrecht z Valdštejna. Mansfeld po prohrané bitvě u Desavy roku 1626 narychlo sestavil novou armádu, se kterou organizoval odpor proti Vladštejnovým oddílům na opavsku. Odtud byl Valdštejnem vytlačen do Uher, kde se nesetkal s podporou sedmihradského vévody Gabriela Betlena a opustil zde své jednotky s cílem dostat se do Benátek. A právě na cestě do italského města, poblíž Sarajeva roku 1626 náhle onemocněl a zemřel.

KRISTIÁN MLADŠÍ, KNÍŽE Z ANHALTU, (1599-1656)

Nejstarší syn knížete Kristiána I. z Anhaltu. Po otcově smrti roku 1630 se stal vládnoucím knížetem jako Kristián II. Ve svých jednadvaceti se zúčastnil bitvy na Bílé hoře kde velel pluku arkebuzírů v centru české bitevní sestavy. Při útoku svého pluku si vedl s mladickým elánem a velkou bravurou, byl ale raněn a s většinou pluku zajat. Pak byl držen u císařského dvora ve Vídni. Je autorem francouzsky psaných zápisků, kde líčí průběh bitvy i své zajetí.

JINDŘICH MATYÁŠ HRABĚ Z THURNU A VALSASSINY, (1567-1640)

Český šlechtic tyrolského původu, po matce v jeho žilách kolovala šlikovská krev. Vyrůstal v Kraňsku a dospíval na Moravě, kde navštěvoval proslulou českobratrskou ivančickou školu. V 90. letech 16. století vstoupil do císařské armády, bojoval proti Turkům a vypracoval se do hodnosti plukovníka. Posléze se zakoupil v Čechách (panství a hrad Veliš) a angažoval se ve stavovské politice, důležitou roli sehrál již při zápasu o Rudolfův majestát (1609) a také za vpádu pasovských vojsk, proti nimž hájil pražská města (1611). Rozkol s Habsburky a nesouhlas s nástupem Ferdinanda Štýrského učinil z Thurna nesmiřitelného předáka vzpurných českých stavů, který opakovaně napadl i Vídeň, a po prohrané bělohorské bitvě (udatně si v ní vedl i jeho syn) skutečného psance. Prapory tehdy měnil často, vždy ale stál na straně bojující proti Habsburkům. V bitvě u slezské Stínavy (1633) padl do Valdštejnova zajetí, ale byl za záhadných a pro Vídeň podezřelých okolností propuštěn. Zemřel ve švédských službách v dnešním Tallinnu, kde také nalezl místo posledního odpočinku. 

JÁCHYM ONDŘEJ HRABĚ ŠLIK Z PASAUNU A NA LOKTI, (1569-1621)

Český šlechtic pocházející z luteránského rodu Šliků. Stál v čele české stavovské opozice již od roku 1608 a patřil k předním českým luteránským pánům. Za vlády císaře Matyáše se stal královským maršálkem.
Byl nejspíše jedním z vykonavatelů třetí pražské defenestrace. Rovněž půsopbil jako vynikající diplomat – do českého stavovského tábora „přivedl“ Slezsko a obojí Lužici. Během volby nového českého krále stál nejvíce za osobou Jana Jiřího Saského. Po zvolení Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího zemského sudího a zemským správcem Horní Lužice.
Během tzv. staroměstské exekuce byl prvním popraveným. Jeho trest mu byl zmírněn ze čtvrcení zaživa na stětí.

JINDŘICH IV. ŠLIK HRABĚ Z HOLÍČE A PASAUNU (1580–1650)

 Český šlechtic, stavovský a posléze císařský vojevůdce a politik. V mládí získával první vojenské zkušenosti v Uhrách za bojů s Turky, sloužil však také ve španělských službách a na počátku třicetileté války zakotvil jako plukovník u moravských stavů poté, co se připojily k českým rebelům. Na Bílé hoře velel proslulému moravskému pluku (ve skutečnosti jednotce převážně německých žoldnéřů najatých za moravské peníze), který měl bojovat bezmála do posledního muže u zdí obory letohrádku Hvězda. Padl do zajetí a zanedlouho přešel pod císařské služby, v nichž se vypracoval až na prezidenta dvorské válečné rady, tedy jakéhosi ministra obrany či války. V Čechách zakoupil celou řadu statků a položil základy rozsáhlé majetkové držby vlastní šlikovské linie, která v zemi žije dodnes.

Zpracovali:
Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.
Mgr. Pavel Hofrajter