Důsledky porážky

Důsledky vojensky nevelké bitvy byly zcela zásadní a dalekosáhlé. Přes odpor několika izolovaných posádek a jedinců, potlačený nejpozději v průběhu roku 1622, se celá země ocitla v rukou vítězů, Fridrich Falcký navždy uprchl a s ním i mnoho stavovských vůdců. Ti, kteří se odvážili zůstat, za svou víru v císařovu milosrdnost draze zaplatili. Pod taktovkou knížete Karla z Lichtenštejna se rozběhlo rozsáhlé vyšetřování a zatýkání skutečných i domnělých provinilců. V rukou komise, která vypracovala obžaloby a navrhla desítky hrdelních trestů, nakonec skončil i hrabě Jáchym Ondřej Šlik, vydaný císaři saským kurfiřtem. Na staroměstské popraviště pak 21. června 1621 kráčel jako první, následován dvěma kolegy z panského stavu, Václavem Budovcem a Kryštofem Harantem, desítkou rytířů (mezi nimi Kašparem Kaplířem ze Sulevic coby nejstarším odsouzeným) a sedmnácti osobami z měšťanského stavu, na nějž trestající ruka císaře dopadla nejtíživěji.

Strach o vlastní život trval až do následujícího roku 1622, kdy Ferdinand II. vydal tzv. generální pardon, jímž od dalších hrdelních trestů upustil – provinilci měli být potrestáni na majetku. Tím začala bezprecedentní éra konfiskací, která ve spojení s ražbou nekvalitní mince mincovním konsorciem (Lichtenštejn, Valdštejn aj.) ožebračila tisíce domácích rodin a několika vyvoleným dopomohla k pohádkovému majetku. I díky tomu si Albrecht z Valdštejna mohl vybudovat Frýdlantské vévodství se sídlem v Jičíně, stát ve státě, z Michnů z Vacínova se stala v jediné generaci bohatá hrabata atd. Vzápětí se vídeňský dvůr zaměřil na vypovězení nekatolických kněží a učitelů, sérií vypovídacích mandátů museli zemi opustit nejpozději během roku 1624. V případě, že by zůstali, jim hrozil hrdelní trest. Vypovězením hlav evangelických církví si císař připravil půdu pro útok na víru jejich farníků – započala rekatolizace. Zpočátku měla dvě podoby, z nichž ta násilná na sebe nejčastěji brala podobu dragonád, při nichž byli do domů nekatolických hospodářů vkládáni vojáci, kteří neodešli dříve, dokud pán domu nepřijal katolické vyznání a nevydal se ke zpovědi. Jezuité a další katoličtí kněží se snažili postupovat mírněji, výukou, diskusí, přesvědčováním. A také sklízeli plody. V roce 1627 pro Čechy a roku 1628 pro Moravu vydal císař Obnovené zřízení zemské – obě země byly nadále dědičnými a obyvatelé neměli být jiného než katolického vyznání.

 Následovala silná vlna exilu, která směřovala do blízkých (Sasko, Uhry, Polsko) i vzdálených zemí (Nizozemí, Skandinávie, Amerika). Mezi exulanty byl rovněž světově významný učenec a pedagog Jan Amos Komenský, biskup Jednoty bratrské. Habsburská nekompromisnost v říšských záležitostech zapříčinila pokračování války, která se protáhla na dlouhých třicet let. I české země se od třicátých let 17. století znovu staly bojištěm a počítaly ztráty, jež jim způsobovala švédská a saská vojska, ale i vojska domácí, chovající se jen o málo lépe. Na samém sklonku války Švédové obsadili levobřežní část Prahy a vyloupili hradní sbírky, jejichž poklady dnes zdobí švédská muzea a knihovny (včetně slavné Ďáblovy bible alias Codexu gigas).

Poslední nepřátelští vojáci zemi opustili až roku 1650, dvě léta po vestfálském míru, poté co bylo dohodnuto jejich finanční odškodnění. Teprve nyní mohla být dokončena rekatolizace, teprve nyní definitivně padly naděje českých exulantů na návrat do vlasti. Vděčný císař nechal v souvislosti s ukončením válečného stavu sloužit nespočetné děkovné mše a v Praze na Staroměstském náměstí, v sousedství místa, kde nedávno padaly hlavy českých rebelů, vztyčit mariánský sloup. Ten se stal v očích Čechů symbolem jejich poroby – záhy po vzniku republiky tak padl za oběť snaze občanů nového svobodného státu odčinit historické bezpráví. Z hospodářských a demografických následků se měla země ovšem vzpamatovávat ještě po celá desetiletí, předbělohorského stavu bylo na mnoha místech dosáhnuto až začátkem 18. století.

Zpracovali:
Doc. PhDr. Jan Kilián, Ph.D.
Mgr. Pavel Hofrajter