Kdo byl kdo

Osobnosti císařsko – ligistické armády

Ferdinand II. Habsburský, (1578-1637)

portret_ferdinand_ii

Římskoněmecký císař, český a uherský král. Syn arcivévody Karla II. Štýrského a bratranec císařů Rudolfa II. a Matyáše se v Čechách nikdy netěšil dobré pověsti. Jeho jméno je neodlučitelně spojeno s Bílou horou, i všemi útrapami,které přišly potom.

Ve styku s lidmi vystupoval Ferdinand vlídně a přátelsky, byl spíše veselé povahy,velkorysý a štědrý ke svému. Naprosto nekompromisní a netolerantní však byl ve věcech víry.Silný vliv měli na Ferdinanda jezuité, a ten se ke konci jeho života ještě vystupňoval. Často pochybovalsvých rozhodnutích, trápil se výčitkami svědomí. Byl spíše mužem hluboké víry než rozumové kalkulace. Většinu dne trávil na bohoslužbách a v modlitbách, což mu ale nebránilo věnovat se také svým velkým zálibám hudbě a koni.V politických záležitostech však jednal rozhodně a rázně. V mládí na něj měla rozhodující vliv jeho matka Marie Bavorská, ta také dohlédla, aby se Ferdinandovi doslalo výhradně katolického vzdělaní.

Roku 1596 převzal Ferdinand po svém otci vládu ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku. Protestanti představovali i zde velkou sílu, ale Ferdinand je hned od počátku své vlády začal důsledné pronásledovat a během několika let ve svých alpských zemích reformaci zcela vykořenil. Ještě za života Matyášova bylo dojednáno jeho nástupnictví a Ferdinand byl roku 1617 korunován na krále českého a krátce nato i uherského.

Jako hlava militantní španělsko-katolické strany na vídeňském dvoře přispěl značně k tomu. že proti povstalým českým stavům byly rychle zmobilizovány všechny dostupné síly. Roku 1619 byl po Matyášové smrti zvolen císařem a vzápětí ve Frankfurtu korunován. S přispěním španělských Habsburků a s pomocí katolické Ligy dosáhl pote nad povstalci vítězství. Poražené čekaly kruté tresty. České i rakouské země byly zbaveny stavovských svobod a tvrdě rekatolizovány. Zemřel ve Vídni 1637 a vládu předal svému nejstaršímu synu Ferdinandovi III.

 

Vévoda Maxmilián I. Bavorský, (1573-1651)

portret_maxmilan_bavor

Maxmilián I. z rodu Wittelsbachů. Patřil ke generaci, která byla ke svému v svému povolání se vší vážností připravována, často důkladný univerzitním studiem. Doslalo se mu přísné katolické výchovy a k jeho jazykové průpravě patřilo i studium češtiny.

Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. Stal se absolutním vládcem a nejvlivnějším katolickým knížetem v Říši. Výrazem mocenských aspirací Bavorska bylo vytvořeni katolické Ligy, jež byla založena z Maxmiliánovy iniciativy a pod jeho vedením. Jejím prostřednictvím vstoupil bavorský vévoda na pole mezinárodní politiky. V okamžik kdy se liga připojila se svým vojskem na stranu císařských proti povstalým českým stavům přesunula se převaha zbraní na katolickou stranu.

Maxmilián stanul v čele císařsko – ligistické armády jako její vrchní velitel. Ač bez vojenských zkušeností vedl vojsko, i přes výhrady maršála Buquoye, k rozhodné bitvě s českými stavy. Vítězství na Bílé hoře považoval za svůj triumf a v dalších bitvách přispěl k úplné porážce svého příbuzného Fridricha Falckého. Značně rozšířil své panství a roku 1623 obdržel od císaře vytouženou kurfiřtskou hodnost, která byla odebrána Fridrichovi. Zemřel po téměř padesátileté vládě roku 1651 v Ingolstadtu.

 

Karel Bonaventum hrabě Buquoy, baron de Vaux, (1571-1621)

Pocházel ze severofrancouzského Arrasu a sloužil jako voják v několika katolických armádách. Byl příslušníkem rodu jehož předkové sloužili burgundským vévodům a španělské koruně. Roku 1602 byl už generálem – polním zbrojmistrem španělského vojska, roku 1613 se stal guvernérem Henegavska v dnešní Belgii.

V roce 1618 přišel na zavolání císaře Matyáše do Vídně, aby se v hodnosti maršála ujal vrchního velení císařských vojsk. Krom toho byl jmenován císařským tajným radou a členem dvorní válečné rady. Jen neochotně se za tažení roku 1620 podrobil velení Maxmiliána Bavorského, jako žák španělské školy vedl válku defenzivním způsobem a tuto taktiku také uplatňoval v čele císařských vojsk – řídil se zásadou, že do bitvy se má pochodovat obezřele a olověnýma nohama. Neshodl se proto s mnoha kritiky u vídeňského dvora, ani s Maxmiliánem, který spěchal svést rozhodnou bitvu s českým vojskem ještě do zimy. Ve válečné radě však Buquoy pro bitvu před Prahou nakonec hlasoval. Za odměnu získal maršál Buquoy od císaře Nové Hrady a Rožmberk v jižních Čechách.

V osobním styku byl příjemný, miloval nádheru, obklopil se štábem důstojníku z předních evropských rodů. Jinak byl střídmý nevyhýbal se životu v poli a spal v jednoduchém stanu mezi svými vojáky, u nichž byl velmi oblíben. V jeho vojsku panovala dosti uvolněná kázeň a bylo tak pro české kraje horší pohromou než přísně vedené vojsko ligy. Buquoy byl v boji vzorem odvahy ti vždy mezi prvními. Po bitvě na Bílé hoře ho poslal císař proti Bethlenovi do Uher. Kde se císařskému generálu podařilo vojska protivníka odrazit, ale 10. června 1621 byt zabit při obléhání Nových Zámků.

 

Jan Tserklaes hrabě Tilly, (1559-1632)

portret_tilly

Velitel ligistického vojska, patří také ke známým vojevůdcům třicetileté války. odobně jako mnoho vysokých důstojníků katolického i protestantského tábora sbíral v mládí svoje vojenské zkušenosti za bojů v Nizozemí a pak v Uhrách ve válce proti Turkům. Tady získal roku 1604 v císařských službách hodnost generála. Později přešel do služeb katolické Ligy a velel bavorskému vojsku. Vyškolil se ve španělské pěchotní taktice, do té doby nejlepší v Evropě a úspěšně ji používal i v dalších letech.

Na vítězství v bitvě na Bílé hoře měl rozhodující podíl. Od ostatních vojáku své doby se odlišoval pevnými morálními zásadami a téměř asketickým způsobem života. nade vše stavěl svou hlubokou viru hraničící až s náboženským fanatismem. V tomto ohledu se dobře doplňoval se svým nadřízeným, vévodou Maxmiliánem Bavorským.

V dalších letech se podílel na válce ve Falci, kde se střetl s Mansfeldem, pak bojoval v dánské válce a roku 1026 porazil dánského krále Kristiána IV. Po vstupu Švédska do války dobil Magdeburg a však vzápětí byl v bitvě nedaleko Lipska poražen Gustavem Adolfem. Masivní nástup švédského vojska nebyl schopen zastavit a v roce 1632 utrpěl u Kainu na řece Lechu svou poslední porážku v níž přišel o život.

 

Gottfried Jindřich hrabě von Pappenheim, (1594-1632)

portret_pappenheim

Císařsky generál a známý vojevůdce třicetileté války Původně protestant, který roku 1614 přestoupil na katolickou viru. Sloužil v armádě polského krále Zikmunda III Vasy a bojoval v jejích řadách na Rusi. Pote vstoupil do vojska katolické ligy a v čele kyrysnického pluku přitáhl roku 1620 do Čech.

Prudký útok Pappenheimovy jízdy proti pravému křidlu české armády napomohl vítězství katolické armády. Pappenheim sám byl v bitvě těžce raněn, utržil okolo dvaceti ran a byl nalezen na bojišti teprve druhého dne. Roku 1623 přesel k císařské armádě a velel jezdeckému pluku, kde se pod vrchním velením Albrechta z Valdštejna, proslavil a Pappenheimští se brzy stali pojmem. Se svým plukem se zúčastnil bojů v Lombardii, bojoval proti Danům v Dolním Sasku.V listopadu 1612 přišel Pappenheim v bitvě mezi Gustavem Adolfem a Valdštejnem u Lützenu císařským na pomoc pravě ve chvíli, kdy se vítězství klonilo na švédskou síranu. Byl však těžce raněn, převezen do Lipska, kde svému zraněni podlehl.

 

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, (1584-1634)

Příslušník jedné z rodových větví staré české šlechty, usazený na Moravě. Od roku 1615 plukovník ve službách moravských stavu. Byl vychován v českobratrské víře, ale roku 1606 konvertoval ke katolictví. Své válečnické začátky si odbyl roku 1604 v Uhrách.

V době počínajícího válečného konfliktu mezi císařem a českými stavy naverboval pro moravské stavy pěší pluk. Současné vsak nabídl v srpnu 1618 své služby císaři Ferdinandu II a najal pro něj Nizozemský kyrysnický pluk. Od císaře tak dostal plukovnicky patent dříve, než dovršil svým útěkem do Vídně zradu na moravských stavech. Z Nizozemí dorazil Valdšlejnův pluk pod velením podplukovníka de la Molte někdy v polovině května tedy v době kdy se Valdštejn pokusil převést k císaři moravský pěší pluk. V bitvě u Záblatí tvořili Valdšlejnovi kyrysnici celou pětinu Buquoyova sboru. Byl u toho, když zahájila spojená vojska císařských a ligy tažení do Čech. Jeho pluk došel až na bělohorskou pláň, kde se pod de la Mottem zúčastnil bitvy. Valdšlejn sám však na bojišti chyběl, vedl v té době trestnou výpravu proti odbojným městům na severozápadě Čech.

Vítězství katolíku na Bílé hoře znamenalo pro něj odrazový můstek a počátek závratné kariéry. Stal se z něj úspěšný vojevůdce, válečný podnikatel, vévoda frýdlantský a generalissimus císařských vojsk. Bohatství a moc ho nakonec strhly do záhuby, když byl zavražděn na císařův pokyn vlastními vojáky 25. února 1634 v Chebu.

 

 

Osobnosti na České straně

Friedrich V. Falcký, (1596-1632)

portret_frederick_v

Falcký kurfiřt a Český „zimní král”.

Mladý falcký kurfiřt Fridrich V. byl vtažen do velkého konfliktu naprosto neočekávaně. Bylo mu čtrnáct let, když osiřel a stal se roku 1610 po smrti svého otce Fridricha IV. kurfiřtem v rýnské Falci. Zcela logicky byl předurčen stát se po otci hlavou protestantské Unie a pokračovat v jeho politice. Pěstounem se mu stal protestantský kníže Jan z Zweibriickenu. Protestantská knížata mu také vybrala nevěstu v únoru 1613 se Fridrich oženil v Londýně se stejně starou princeznou Alžbětou, dcerou anglického krále Jakuba I. V den svých sedmnáctých narozenin, 26. srpna 1613, byl Fridrich prohlášen za plnoletého.

Na podzim 1619přijal Fridrich po určitém váhání nabídnutou českou korunu, nedbaje varování svého tchána Jakuba I. Koncem října 1619 přesídlil do Prahy a opustil ji nakvap 9.listopadu 1620, aby se tam už nikdy nevrátil. Pro svou krátkou vládu v Čechách si vysloužil hanlivou přezdívku „zimní král”.

Fridrich byl nekomplikovaná povaha a neměl vlastnosti, jaké se očekávají u dobrého panovníka. Chyběl mu smysl pro realitu, a tak mnohdy neodhadl své možnosti a přecenil vlastní síly. Jeho rádci a ministři ho dokázali ovládat, protože v mnoha věcech neměl jasný názor. V Čechách udělal štihlý a urostly král velmi příjemný dojem a překvapoval svou vlídností a zdvořilostí. Sám se oblékal nákladně a podle dobové módy, měl rád slavnosti a zábavy.

Dne 22. ledna 1621 vyhlásil císař nad Fridrichem říšskou klatbu. Protestantská Unie, v jejími čele stál se na jaře tehož roku rozpadla. Bavorský generál Tiliy dobyl roku 1622 hlavni město rýnské Falce a Fridrich se stal definitivně psancem. V ruce 1623 přenesl císař Fridrichovu kurfiřskou hodnost na Maxmiliána Bavorského. Roku 1632 Friedrich podlehl v Mohuči tyfové nákaze.

 

Kristián starší z Anhaltu, (1568-1630)

portret_anhalt_i

Vrchní velitel českého vojska. Příslušník bernburské linie říšské knížecí rodiny Anhaltu. Stal předním protestantským diplomatem své doby, ale ve vojenské kariéře nebyl příliš úspěšný.

V roce 1591 přišel v čele pomocného vojenského sboru německých protestantů na pomoc francouzskému králi Jindřichu IV. Navázal osobni kontakty s králem i reprezentanty francouzských hugenotů. Poté vstoupil do služeb falckého kurfiřta Fridricha IV, který mu roku 1595 svěřil úřad místodržitele v Horní Falci. Jako zapřísáhlý nepřítel Habsburků rozvinul svůj nesporný diplomaticky talent k zlomení jejich nadvlády v Říši. S králem Jindřichem IV připravil založení protestantské unie a stal se jedním z jejich vůdčích činitelů. Spoluvytvářel politiku mladého kurfiřta Fridricha V. Patřil k politikům, kteří prosazovali jeho kandidaturu na česky trůn. Za to byl roku 1619 jmenován vrchním velitelem českého vojska a vedl je k porážce na Bílé hoře.

Po útěku z Prahy na něj císař uvalil říšskou klatbu a Anhalt se proto musel uchýlit nejprve do Švédska a pak do Dánska. Roku 1624 ho však císař omilostnil a Kristián z Anhaltu se tak mohl vrátit na své bernburské panství, kde dožil stranou politických a vojenských události. Bitvy na Bílé hoře se rovněž zúčastnil jeho syn a nástupce Kristián II.

 

Fridrich hrabě von Hohenlohe, (1569-1649)

Generál českého stavovského vojska, příslušník stavovské říšské hraběcí rodiny. Jako velitel sbíral své první válečné zkušenosti ve vojsku krále Jindřicha IV. ve Francii. Bojoval v Anglii, v Nizozemí, poté vstoupil do císařských služeb ve válce proti Turkům, kde si vydobyl uznaní císaře Rudolfa II a vojenskou slávu.

Jeho jmenování velitelem českého stavovského vojska roku 1618 bylo nečekané a uskutečnilo se na přímluvu falcké politiky. Během války se vsak ukázalo, že pověst vojevůdce, která ho předcházela, není až tolik oprávněna. V Čechách byl neoblíbený, zvlášť velkou nelibost zde vyvolal svou hrabivostí. V roce 1620, v době největší tísně českého vojska, se domáhal odškodného ve výši dvaceti tisíc zlatých za to, že účastí ve stavovském povstání pozbyl císařovu přízeň a s ní přišel i své důchody.

Po porážce na Bílé hoře uprchl, ale časem získal od Ferdinanda II. milost. Stáhl se do ústraní na své statky ve Frankách a přestal se věnovat politice i vojenským záležitostem. Přežil všechny své spolubojovníky a zemřel v požehnaném věku osmdesáti let.

 

Petr Arnošt hrabě z Mansfeldu, (1580-1627)

portret_maxmilan_bavor

Jeden z nejznámějších vojevůdců třicetileté války od roku 1603 sloužil u císařské armády v Uhrách, v osobni jednotce arcivévody Matyáše. Kvůli aféře jež skončila soubojem, musel službu opustit a vrátil se do Nizozemí. Generální místodržící arcivévoda Albrecht mu svěřil velení pluku, v jehož čele se mnohokrát vyznamenal v boji. Po uzavřeni příměří, s nizozemskými generálními stavy, ho roku 1615 přijal do svých služeb v hodnosti plukovníka savojský vévoda Karel Emanuel. Ten jej prostřednictvím protestantské Unie postoupil roku 1618 českým stavům. Po dobyli Plzně učinil Mansfeld z tohoto města základnu svého vojska, kterou jen nerad opouštěl.

Byl typem kondotiera s bohatými válečnými zkušenostmi. Mezi veliteli českého vojska byl nesporně nejschopnější. Plzeň udržel i po Bílé hoře a Fridrichu Falckému zůstal věrný i v další fázi války. Poté přešel do služeb dánského krále Kristiána I a utkal se s Valdšlejnem, který ho porazil roku 1626 v bitvě u Desavy. O Mansfeldově charakteru neměli jeho současnici valné mínění. Byl obviňován z nečestnosti, špinavých finančních machinací i ze zrady. Zemřel roku 1627 na území Bosny, když cestoval oklikou přes Balkán do Benátek.

 

Kristián mladší, kníže z Anhaltu, (1599-1656)

Nejstarší syn knížete Kristiána I. z Anhaltu. Po otcově smrti roku 1630 se stal vládnoucím knížetem jako Kristián II. Ve svých jednadvaceti se zúčastnil bitvy na Bílé hoře kde velel pluku arkebuzírů v centru české bitevní sestavy. Při útoku svého pluku si vedl s mladickým elánem a velkou bravurou, byl ale raněn a s většinou pluku zajat. Pak byl držen u císařského dvora ve Vídni. Je autorem francouzsky psaných zápisků, kde líčí průběh bitvy i své zajetí.

 

Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassiny, (1567-1640)

portret_thurn

Jeden z hlavních vůdců českého stavovského povstání a velitelů stavovského vojska. Význaním luterán jehož rodina pocházela ze severní Itálie, on sám se usadil v Čechách teprve roku 1605. V mládí hodně cestoval a dostal se až do Orientu.

Jako velitel císařského jízdního pluku bojoval proti Turkům. Roku 1607 vystoupil z císařského vojska a už v roce 1609 verboval vojsko ve službách českých stavů. V bojích byl několikrát raněn. Byl jedním z těch, kteří vyslovili nesouhlas s nástupnictvím Ferdinanda Habsburského na český trůn a proto přišel o výnosný úřad karlštejnského purkrabí. Což ještě více vyhrotilo jeho nepřátelský vztah k Habsburkům a přivedlo ho do čela stavovské opozice. Po Pražské defenestraci patřil k nejaktivnějším a plně se dal do služeb povstání.

Byl velitelem vojska. Vynikal nad ostatní zápalem pro stavovskou věc a také svým temperamentem, hlučností, impulzivním jednáním a mnohomluvností. Česky se však nikdy pořádně nenaučil. Patřil k radikálům, ale velký politický rozhled ani mimořádné velitelské schopnosti neprokázal. V protihabsburském odboji nepolevil ani po bělohorské porážce. Uprchl spolu s králem Fridrichem, sloužil pak Benátčanům, Danům a nakonec vstoupil do Švédských služeb. Habsburská strana ho vždycky považovala za nejnebezpečnějšího rebela A zůstal jim až do konce života. Zemřel ve věku třiasedmdesáti let v Livonsku.

 

Jáchym Ondřej hrabě Šlik z Pasaunu a na Lokti, (1569-1621)

Šlikove byli bohatý pansky rod, který tvořilo několik rodových linii. Jáchym Ondřej patřil k jáchymovské větvi, jež vlastnila četná panství v západních a severozápadních Čechách. Studoval na univerzitě v Jeně kde zastával úřad rektora, jeho kavalírskou výchovu dovršil dlouholetý pobyt na saském dvoře v Draždanech.

Po návratu do Čech se zařadil mezi přední vůdce nekatolické opozice. Vedle Václava Budovce mu patří hlavní zásluha na vzniku Rudolfova Majestátu. Byl obratným diplomatem se sklonem k umírněnému řešeni politických i náboženských problémů. Jako hlava českých luteránů patřil stoupencům saské politiky. Svým smírným postojem na sněmu způsobil, že byl roku 1617 přijat Ferdinand Štýrský za českého krále, což mu bylo často vytýkáno. Po defenestraci byl zvolen jedním z direktorů za pansky stav. Horlivě se účastnil diplomatických jednaní se spojenci českých stavu, volbou Fridricha Falckého však jeho politická prestiž utrpěla. K volbě došlo za jeho diplomatické cesty do Saska, což byl patrně promyšleny tah falcké strany, vedené Budovcem. Za Fridricha se ucházel o úřad nejvyššího kancléře, ale získal pouze úřad nejvyššího zemského sudce.

V době bitvy na Bílé hoře velel pomocnému vojsku ve Slezsku. A po porážce se uchýlil do Lužice kde hledal ochranu u saského kurfiřta. Ten ho v květnu 1621 vydal císaři 21.června 1621 byl na Staroměstském náměstí v Praze popraven jako první ze sedmadvaceti.